Co vy na to paní Magdaléno?

Dobroty jako takové miluji od svého dětství a vaření také. První projev této záliby se projevoval v okamžiku, kdy jsem ještě jako malá holka v rukou držela a prohlížela si máminu kuchařku. Neměla obrázky, ale i tak jsem v ní prý listovala a převracela stránky, jako kdybych tomu rozuměla. A s podivem prý velmi často, ačkoli jsem ještě neuměla číst. A když jsem začínala pobírat rozum a mé chuťové ostrůvky se začínaly probouzet k životu, první krůčky v oblasti vaření byly pod vedením mé matky. A příkazy typu: ,, podej mi vařečku, zamíchej tu omáčku, vypni sporák a nebo podej mi sůl, já to osolím sama,“ mě přesvědčily, že se musím pustit do vaření sama a bez rad a bez pomoci. A udělala jsem dobře, protože její kuchařské umění nebylo nijak výrazně rozsáhlé. Další poznatky jsem nabírala, když mi do života vstoupila matka mého prvního manžela. Tchyně byla takovou typicky českou obyčejně úžasnou vesnickou kuchařkou, která v kuchyni dokázala doslova kouzlit. A co mě fascinovalo nejvíce, že nevařila drahá jídla, většinou úplně obyčejná a že i ze zbytků dokázala připravit královskou hostinu. A od té doby tvrdím, že poprvé jsem se vdávala proto, abych se naučila dobře vařit.

S láskou si vzpomínám na chvíle, kdy jsme se jako rodina sešli u babičky toužimské, tak jsme jí říkávali, protože s dědou bydleli v Toužimi u Karlových Varů a jak jsme se doslova cpali jejími báječnými moravskými koláči. Pekla je v úplně obyčejné staré troubě a ještě horké jsme je holými rukami trhali, abychom je mohli jíst hned a při tom si nespálili jazyky. Nejlepší byly rohové trošku připálené koláče. Ty byly první snědené.

Českou kuchyni mám nejradši. Nebráním se cizím způsobům úpravy potravin, ráda ochutnám cokoli, ale taková ta typická sladkokyselá chuť je pro můj jazýček tou nejlahodnější.

Experimentovat s různým kořením, užívat si zázračné vůně uvolňující se při vaření a provokující všechny naše smysly, je mým velkým koníčkem už dlouhých čtyřicet let. Miluji knihy a ráda navštěvuji antikvariáty. A proto se mi podařilo sehnat nejeden poklad v podobě staré kuchařky Magdalény Dobromily Rettigové, kuchařky z dob První republiky a také předpisy Dr. Oetkera.

A tak vznikl nápad zkoušet recepty tak jak jsou uvedené ve starých kuchařkách, vytvářet odvozeniny třeba pro diabetáře nebo pro ty, kteří mají jiné chutě a tím i jiné potřeby a fotografovat postupy.i vše, co k fotografování je. A představovat si, jak by asi vařila paní Magdaléna Dobromila Rettigová, která kuchařské umění skutečně ovládala.

No a vytvořit tento blog.

Paní Magdaléna Dobromila Rettigová byla je a bude v kuchařském oboru velmi silný pojem. Byla první kuchařkou, která se pokusila prolomit ledy, napsat knihu a tím povýšit obyčejné vaření na kuchařské umění.

Paní Magdaléna byla literárně nadanou ženou, která ve své době napsala nejenom kuchařku, ale i básně, povídky i prózu. Nepatří ke zlatému fondu naší literatury, ale něco to vypovídá o jejích aktivitách. Narodila se jako Němka, žila v německém prostředí a až sňatkem s Janem Aloisem Supradivem Rettigem se setkala více s českým prostředím a díky tomu měla důvod češtinu nastudovat tak, že se pokoušela o překlady.

Největší úspěch získala svou sbírkou receptů a vydáním své Kuchařské knihy. Preferovala, že vše se musí dělat s nadšením, do každého svého konání vkládala obrovský optimismus a také se snažila o dobrý přístup od těch, které se učí vařit. Které chtějí vařit podle její kuchařky. A co mě překvapilo, že již tenkrát snažila prosadit dokonalou úpravu pokrmů, také dokonalé chutě a dále prosazovala zdravé pokrmy. Dokumentují to slova z její knížky:

,, Ženy se sami rády zdobí. Proč by neměly také aspoň něco málo lásky a trpělivosti věnovati k výzdobě stolů, mis a jídel?

Úprava zvyšuje chuť a proto má se i denní domácí stůl vždy vyzdobiti.“

Dále kladla kuchařkám na srdce:

,,Kuchařka musí mysliti a pozorovati. Někdy sušší mouka, větší vejce, nechutné máslo, nedobře vytopená nebo špatná trouba a tak podobně, může porušiti celý předpis, nemá-li pracovnice úsudku vlastního, aby rozpoznala, kde má a může přidati, kde ubrati, jak oheň říditi.

Která neví, jaký účinek a úkol ve vaření např. Má sníh bílků, proč do jídel dáváme žloutky, proč třeme máslo, jaký druh těsta k tomu a onomu jídlu se hodí, proč je lepší polévka, staví-li se maso do studené vody, k čemu je jíška, proč se nemá pečeně obraceti vidličkou, a tak podobné maličkosti, té i nejlepší předpisyzůstanou tajemstvím devíti zámky uzavřeným.

Která nemyslí při vaření, pro tu však není ani naučení ani předpisů.“

Myslela i na naše zdraví, protože i tenkrát už byla určitá nařízení, která určovala, co je vhodné a zdravé a co naopak.

,,Při sestavování jídelního lístku jest také třeba hospodyňce myslitia s rozumem i s rozvahou o to pečovati, aby masité i rostlinné pokrmy se náležitě střídaly, jak si toho žádá zdravotnictví. Některá jídla jsou odbobná a přicházejí na stůl pouze v určité doby. I tu třeba znáti, kdy které maso lépe chutná a kdy se nejídává. Taktéž má hospodyně při sestavování při sestavování jídelního lístku dbáti o to, aby byla v pokrmech rozmanitost chutí, to jest, aby nebylo dnes všechno kyselé, zítra zase všechno sladké. Nebyla by uspokojena chuť, kdyby byla příkladně k hovězímu masu kyselá omáčka a k ní okurky nebo nakládaná řepa. A což kdyby ještě bylo i druhé maso upraveno s nakyslou šťávou, bylo by té kyselosti trochu mnoho.

Taktéž nesmíme dát na jídelní lístek vesměs pokrmy, které nejsou živné, byť i vyhověly chuti.

Proto je třeba v kuchyni mysliti a dobře si pokrmy roztřiďovati, aby výživa člověka v ničem netrpěla, aby v ohledu zdravotnictví všem příkazům se vyhovělo a aby i chuť byla uspokojena.Jeden pokrm musí druhý doplňovati i v nejprostší domácnosti.

K tomu je arci třeba pravého pochopení, ale také pravé lásky ke kuchyni.

Které jest kuchyně mučírnou, z níž nejraději prchá, ta ať raději do ní nevchází. Povrchnost zaviňuje nezdar v každém případě.“